Netrpělivá otázka, sledující dobu trvání, čekání nebo i odměny. Každý chce vědět, za jak dlouho skončí uzávěra obcí, za jak dlouho začnou klesat počty nemocných. Já se asi tak třetí den ptal paní doktorky v nemocnici, na jak dlouho mou hospitalizaci vidí. Bylo odhadnuto 14 dní, nu, ale nakonec mě pustili už po 9 dnech, protože výsledky byly příznivé. Všecko trvá tak dlouho, jak Bůh chce, včetně našeho života, a pochopitelně i zkoušek, jimiž je provázen. Slova Buď vůle Tvá neznamenají, že nějak "dovolujeme" Pánu Bohu, aby činil, co chce, ale spíš že si přejeme, aby se jeho svatá vůle opravdu nejen uskutečňovala, ale byla i od nás přijata. Přijata s důvěrou, že všechno má svůj čas, svou chvíli. Než to nastane, máme trpělivě a svědomitě konat všechno, co nám řeknou, i když podle jejich skutků nejednat (srv. Mt 23,1-3).

Tento velký prorok doby babylonského zajetí Izraele uvádí na pravou míru to, co zaznělo z Božích úst slovy, že stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení. Nedělo se tak kvůli nějakému urputnému Božímu hněvu, jako spíš proto, že synové obvykle kráčívají ve šlépějích svých otců (Celej táta! - Přesně tohle dělal jeho otec!), ale tím není řečeno, že nemůže dojít k obrácení, ať už k lepšímu, nebo - bohužel - i k horšímu: Opustí-li kdo svou spravedlnost, a bude-li jednat ohavně jako zločinec, bude živ? Na žádný jeho dobrý skutek se nevzpomene.

Jsme na cestě, nejsme ještě u cíle. Proto ta permanentní výzva k obrácení, přesněji řečeno neustálému obracení. Od horšího k lepšímu, od občasného sekání dobroty k častějšímu, a nejlépe trvalému. Jaké úsilí věnují sportovci, aby dosáhli nového rekordu! My běžíme závod o vítězný věnec nikoli pomíjivý, a o to, zmocnit se věčného života. K tomu nám má napomoci doba svatopostní.

Oproti minulý létům trochu jiný. Totiž: my jsme trochu jiní. Bohatší o zkušenost, že skutečně nejsme pány svého života a že není nic užitečnějšího, než se "menšit před Pánem", jak k tomu vybízel už Jan Křtitel. Ostatně o tom je i ta výzva Čiňte pokání a věřte evangeliu.

Ježíš na poušti vyhladověl. I my jsme vyhladověli, leccos ze sféry společenského či kulturního života postrádáme. Naučili jsme se však i tomu, hledat více smysl života a radost v tom, co nám vždycky dobrý Bůh nabízel, ale na co jsme jaksi neměli čas, nebo chuť, nebo momentální příležitost, protože byla spousta jiných naléhavých úkolů (ke kterým jsme se třeba i vzájemně popoháněli, a tak jsme se víc a víc točili). Evangelní Marta pobíhala a sháněla, a dostala od Ježíše výslepek, že jen jedno je třeba ... 

Toto "jedno" se specifikuje v úkolech postní doby: modlitba, půst, almužna. Přijměme to nejen jako povinnost, ale jako slibný úkol, jehož splnění nám samým přinese radost i uprostřed strastiplného pozemského putování k nebeským Velikonocům.   

Nejprve je třeba poznat Dárce všech darů, aby bylo možné jej s důvěrou o ně prosit. "Musíme se modlit" zní sice pěkně, ale občas to vypadá, jako by celkem nezáleželo na tom, k jakému nebo kterému b/Bohu se má člověk obracet. Sv. Klement Římský píše: Budeme vytrvale a naléhavě prosit Stvořitele všeho, aby v celém světě bděl nad spásou těch, které počítá ke svým vyvoleným, skrze svého milovaného služebníka Ježíše Krista. Skrze něho nás povolal z temnoty ke světlu, z nevědomosti k poznání slávy svého jména, abychom v jeho jméno doufali.

A modlí se coby papež za všechny takto: Nepočítej hříchy svých služebníků a služebnic, nýbrž nás očisť očistou své pravdy a veď naše kroky, abychom žili v čistotě srdce a činili, co se líbí tobě i našim vládcům.  Ano, Hospodine, ukaž nám svou tvář k dobrému pokkoji. Ať nás tvá mocná ruka střeží a tvé rameno ať nás ochrání před každým hříchem i před těmi, kteří nás nespravedlivě nenávidí. Dej svornost a pokoj nám i všem obyvatelům země, jako jsi dal našim otcům, když k tobě volali ve víře a v pravdě.  

Papež František v apoštolském listě věnovaném sv. Josefovi podtrhuje jednu vlastnost tohoto spravedlivého muže: citlivost. Připomíná, že co je křehké, toho je třeba dotýkat se citilivě, jako se Josef dotýkal něžně betlémského Nemluvňátka. 

Má-li být Nový rok 2021 lepším, je třeba věnovat pozornost právě tomuto úkolu. Spravedlnost a moudrost na jedné straně, ale citlivost na straně druhé. Každý Čech je nyní epidemiolog, jak si posteskl můj spolubratr, nemocniční kaplan. Je dost lidí, kteří se na základě přečtení nějakého (pochybného) článku považují za odborníky, v tomto přesvědčení se pohodlně zabydlí, jiná fakta nebo odlišné názory nesnesou, nebo na ně dokonce reagují agresivitou. Je pro mě bolestné, že podobné rozdělení zažíváme i v církvi, a co je nejhorší, ty "nepřátelské" tábory už spolu nedovedou komunikovat. Těžko říct, jak se to všechno přihodilo. Jisté podezření mám na sociální sítě, které snesou opravdu všechno; zcela jistě nesou nějakou vinu politici, kteří rozdělení a nálepkování názorových oponentů podporují. Tím vším neříkám, že se máme chovat jako stádo, to rozhodně ne. Ale nemáme si myslet, že jsme majitelem té jediné pravdy. To je v lepším případě hloupost a omezenost, v horším pýcha.

Moc si přeji, abychom byli citliví a lidští. 

Tak nějak mluvil Hospodin k izraelskému soudci Gedeonovi, když sháněl bojovníky proti přesile filištínských. Nakonec zvítězil s pouhými 30 muži proti tisícům. Podmínkou byla důvěra, že Bůh to má ve svých rukou. 

Má to i dnes, jakkoli se zdá, že je to všechno "čím dál horší". Naučme se podle vzoru svatých patriarchů, proroků, Jana Křtitele a zejména Panny Marie chodit se svým Bohem a prosit Ho, aby nám dal milost vidět všechno Jeho očima. 

Pak možná zjistíme, že světélek naděje je mnohem víc, než bylo těch Gedeonových mužů se zakrytými pochodněmi.

Papežský představitel při agendách OSN v Ženevě arcibiskup Ivan Jurkovič pro Vatikánský rozhlas připomněl výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv (10. 12. 1948). Jak zdůraznil, nejde o to vymýšlet nová práva, nýbrž zůstat věrní původní deklaraci a jejím hodnotám.

"Bez víry v hodnoty nelze chránit ani lidská práva ani demokracii. Demokracie není jen pouhý politický mechanismus. Aby demokracie mohla fungovat, je zapotřebí čehosi dalšího. Je zapotřebí víry v hodnoty, je třeba při nich vytrvat. Bez toho nelze zachovat lidská práva. Lidská důstojnost nebude respektována. Takto dochází k situacím, které otřásají naším svědomím, jako je autoritarismus, zneužití moci. Děje se to nikoli proto, že demokracie pokulhává, ale proto, že nevěříme v hodnoty, nevěříme, že ochrana člověka je důstojností, garantovanou Bohem samým. Během zasedání agentur OSN, kterých se účastní představitelé více než 190 zemí, se Svatý stolec vždycky vrací k jednomu a témuž, k tématu hodnot. A co je zajímavé, v kuloárech za mnou přicházejí diplomaté a děkují nám. Říkají mi: ještěžě jste to řekli, ještěže je tu Svatý stole, díky tomu o tom ještě někdo mluví. 

Musíme zůstat věrni tomuto poselství, v naději, že se svět změni, že k tomu dozraje." 

Johana Bronková, RV 11. 12. 

Nemusí jít o italskou Florencii. Tamní dominikánský kazatel se rozhodl radikálně "zničit hřích". Udělat z města klášter. Zapomněl, že proti hříchu se bojuje, a konečné vítězství bude patřit Bohu až při slavném příchodu Pána. Nemám sice medicínské vzdělání, ale tuším že existuje podobnost hříchu a pandemie. 

Radikalismus je dobrý potud, má-li podobu vytrvalého úsilí a využití každé příležitosti, jak pomoci ušlechtilému cíli. Člověk má vést a vychovávat především sám sebe. Jinak je nebezpečí toho pověstného vylití vaničky i s dítětem. Ti, kdo volají po velmi radikálních opatřeních, a to se netýká pouze protikoronavirové politiky, potřebují trochu více důvěry, že všechno neleží jenom na nich. Zdravého spolehnutí na faktory, které jsou mimo oblast jejich vědomostí a zkušenosti. 

My katoličtí křesťané se držíme zásady, že je třeba respektovat pokyny těch, kteří z Boží milosti (dopuštění?) mají v rukou moc; nevytvářet za každou cenu proti nim opoziční skupiny, ale konat za ně přímluvy děkovné i prosebné. V konkrétních střetových situacích se s nemenší důvěrou držet zásady, že více je třeba poslouchat Boha než lidi a nenechat bráti sobě věčných statků.  

Jako první byl osloven Ježíšem apoštol Ondřej - snad proto je jeho svátek hned na prahu nového liturgického roku. Ten vyhledal Šimona a přivedl ho k Ježíšovi.

Co se dělo dál, můžeme říci, že už nebyl tak docela "jeho problém", ale určitě ho potěšilo, když Petr dostal zvláštní jméno, a ještě víc byl naplněn radostí, když Ježíš mnohem později jmenoval Šimona Petra skálou, na které zbuduje svoji Církev, aby ji brány pekel nepřemohly.

Bylo náhodou, že Ondřej založil v Konstantinopoli místní církev, která se stala metropolí, konkurující samotnému Římu? Škoda, že Ondřejovi nástupci pozapomněli, že sice Ondřej byl první co do časového pořadí, ale že za prvního si zvolil Mistr jeho bratra Šimona.

Za pontifikátu Pavla VI. došlo ke smíření obou stolců. Slibný začátek ekumeny mezi Východem a Západem. Brány pekelné ovšem útočí znovu a znovu; nejde-li to zvenčí, zkouší se to zevnitř ... Bude tomu tak vždy, i tehdy, bude-li se zdát, že je pokoj a bezpečí. Proto máme bdít, jak k tomu vybízel nedělní evangelní úryvek.

Nechám dnes mluvit poetu:

Láska

Láska

Láska

Bezpodmínečná 

Všeobjímající 

Láska

Přichází

Láska

Přikládám hojivou mast

a chladivý obvaz

na všechna tvoje dětská zranění

Prosím

Moc prosím

Ať se vyléčí 

a uzdraví Tvou bolavou Duši

               Jan Václav Tomáš Zemánek